Četl jsem příběh, který se stal v roce 1989. Tehdy došlo v Arménii k zemětřesení o síle 8,2 stupně Richterovy stupnice. Tehdy si toto zemětřesení vyžádalo smrt 30 000 lidí.
Uprostřed chaosu zanechal jeden muž svoji manželku v bezpečí a rozběhl se ke škole, v níž měl být jeho syn. Zjistil ale, že celá školní budova spadla. Když se vzpamatoval z prvního šoku a tragických myšlenek vzpomněl si na slib co dal svému synovi: Ať se stane cokoliv, můžeš se na mě spolehnout. Do očí mu vhrkly slzy. Když se podíval na sutiny, přepadla ho beznaděj, ale v paměti mu zaznívala slova slibu. Snažil se soustředit a vzpomenout si kde se nacházela třída jeho syna. Vzpomněl si a hned se rozběhl k tomuto rohu budovy. Začal odhrabávat sutiny. Mezitím se objevily i rodiče dalších ztracených dětí a kteří zoufale křičeli. Jiní rodiče se ho v dobrém úmyslu snažili odvést od pozůstatků školy...už je pozdě, jsou všichni mrtví. Těm už nepomůžete. Jděte domů. Smiřte se s tím, děláte si to ještě horší. Pro každého měl stejnou odpověď. Pomůžete mi? Když dorazili hasiči, chtěli ho odvést kvůli nebezpečí výbuchu plynu. Otočil se na ně a zeptal se: Pomůžete mi? Nepomohl nikdo. Když přijela policie situace se opakovala. Odvážně však pokračoval v odkrývání suti. Kopal 8 hodin, 12 hodin, 24 hodin nakonec po 38 hodinách když odvalil další balvan uslyšel hlas svého syna. Ze všech sil na něj zavolal Armande! Ozvalo se ..tati to jsem já.
Říkal jsem dětěm, ať nemají strach, že mě zachráníš a je také. Ty jsi mi přeci slíbil, ať se stane cokoliv, můžeš se na mě spolehnout! A ty jsi to dodržel.