Mám šestiletou dceru Dianku, budoucí školačku. Do školy se moc těší a tváří se velice důležitě, jako každý natěšený prvňáček. Absolvovala úspěšně zápis a já na ten den budu dlouho vzpomínat.

Byl pátek. Dcerka celá nadšená z první velké zkoušky v životě švitořila ještě večer o paní učitelce a o třídě plné zajímavých věcí. Ani moc nevěnovala pozornost staršímu bratrovi, který z ní měl velkou legraci. Těšit se do školy pro něj znamená čiré bláznovství. Připravovala jsem večeři a Dianka si v pokoji hrála s panenkami, samozřejmě na první třídu. Pozorovala jsem ji, jak trpělivě "žáky" učí písmena a chválím ji: "No tobě to jde, z tebe jednou bude šikovná učitelka." Ona se na mě podívala velkýma hnědýma očima a sebevědomě mi odpověděla, že ano, a když nebude učitelkou, tak dětskou doktorkou! Pak se zkoumavě zeptala: "A co jsi, mamko, ty?" Co mám na to říct? Mé dítě si v šesti letech úplně lehce naplánovalo úctyhodné profese a já jsem jen obyčejná dělnice ve skladu.

Takže jsem řekla, že skladnice. Hrozné slovo. Budoucí paní profesorka či doktorka si mě změřila pohledem plným lítosti, pohladila mě po ruce a povídá onu památnou větu: "To nevadí, aspoň, že seš něco!"

Děti všechno řeknou na rovinu a já se musím ještě teď smát tomu, jak soustrastně se tvářila. Doufám, že z velkých plánů nesleví a jednou dětem odpoví na stejnou otázku uspokojivěji než já. Jako malá jsem určitě taky chtěla mít mámu herečkou a tátu kosmonautem, ale každé dítě dospěje do doby, kdy najednou potřebuje rodiče, kteří by byli hlavně s ním, když to potřebuje. Pak stejně musí všechna kariéra stranou. Přeju si za všechny děti, ať mají vždy vedle sebe rodiče, kteří je pochopí dřív než to udělá špatná parta, drogy nebo alkohol.

Zdroj: Tramvaj Načerno