Patří k sobě...
Stály mezi vstupními dveřmi a v ruce mačkaly špinavé kloboučky. Dvě děti - na sobě roztrhané kabáty, ze kterých už dávno vyrostly.
„Máte nějaké staré noviny, paní?“
Měla jsem naspěch, chtěla jsem je odbýt, dokud jsem pohledem nesklouzala k jejich mokrým, příliš malým plátěnkám.
„Pojďte dál, udělám vám kakao,“ řekla jsem.
Neodpověděly, jen tiše prošly do obýváků a sedly si. Donesla jsem jim horké kakao a toast s džemem, aby se posilnily na své další cestě v dešti. Po chvíli se dívenka zadívala na prázdný hrneček a chlapec se zajíkavě zeptal: „Paní, jste bohatá?“
„Já a bohatá?“ zasmála jsem se a rozhlídla po ošuntělém nábytku. „Kdepak!“
Holčička opatrně postavila hrníček zpět na podšálek a pomalu zašeptala: „Patří k sobě...“
