Reimund byl ještě malý chlapec, když jednou krátce před koncem války zahlédl dva letce, jak s padákem vyskakují ze sestřeleného nepřátelského letadla. Podobně jako i další zvědavci běžel na náměstí, aby se na cizí letce podíval. Zanedlouho opravdu několik policistů přivedlo dva mladé Brity. Čekali na náměstí na auto, které je mělo odvézt do sousedního města, kam se posílali váleční zajatci.

Zanedlouho se ale z davu začaly ozývat výkřiky: „Zabijte je, zabijte je!“ Většina zvědavců měla v rukou lopaty, vidle či jiné nářadí, a tak nebylo daleko k vynesení rozsudku lidového soudu.

Reimund se díval do obličeje obou letců a viděl, že jsou ještě velmi mladí a hlavně hodně vyděšení. Nějak mu připomínali jeho dva starší bratry, kteří byli také ve válce. Hrstka policistů také nevypadala na to, že byla sto zajatce ubránit.

Reimund se dlouho nerozmýšlel, rozběhl se přímo ke skupince a křičel jak nejvíce uměl, aby lidé přestali. Lidé nechtěli ublížit malému klukovi, a tak se na chvíli zastavili. Tu jim Reimund řekl: „Podívejte se na ty kluky, vždyť jsou tak mladí! Úplně jako mojí dva bratři! Kdyby ti byli někde v cizí zemi sestřeleni, také bych nechtěl, aby je tamní lidé zabili!“

Lidé v bezprostřední blízkosti užasle naslouchali a pak do nastalého ticha pronesla jedna žena: „Bylo potřeba malého hocha, aby nám řekl, co je dobré a co špatné.“ Poté se dav rozešel. Reimund si dodnes pamatuje na jejich užaslý výraz tváře a vděk v jejich očích. Doufá, že žijí dlouhé a šťastné životy a že nezapomněli na malého kluka, který jim je zachránil.