Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.
(Bible - Matouš 23,27.28)
Nic tak neuzavírá duši jako přetvářka. Poctivost nelze dělit na kousky. Buď je, nebo není.
(Honoré de Balzac)
Žebrák král
Podle jedné staré pověsti vládl kdysi v Irsku král, který neměl dědice. Nařídil tedy poslům, aby po celé jeho říši rozhlásili, že kterýkoli mladý muž se smí ucházet
o rozhovor s králem, jako jeho budoucí následník. Tito uchazeči však mají splňovat dvě podmínky: zaprvé musí milovat Boha a zadruhé všechny ostatní lidské bytosti.
Dozvěděl se o tom mladík, který si pomyslel, že tyto dvě podmínky splňuje, neboť chová lásku k Bohu i bližním. Byl ale tak chudý, že neměl vhodný šat, ve kterém by se mohl objevit před samotným králem. A chyběly mu i prostředky na dlouhou cestu ke dvoru. Ale něco se mu podařilo vyžebrat, něco si vypůjčil, a tak nakonec dal jakž takž dohromady alespoň tolik peněz, aby si mohl obstarat řádný oděv i nezbytné zásoby na cestu.
Ve slušných šatech se tedy vypravil na královský hrad; už byl téměř na místě, když tu narazil na žebráka, který seděl na zemi u cesty. Byl v hadrech a třásl se zimou. Napřahoval ruce a žadonil o almužnu. Naříkal třaslavým hlasem: „Mám hlad
a je mi zima! Prosím, pomoz mi... prosím!“
Mladíka jeho bída tak dojala, že okamžitě svlékl své nové šaty a navlékl si hadry ubožáka. Bez váhání mu dal i všechny své zásoby. Pak se – pravda, poněkud váhavě – vydal v žebráckých cárech a bez prostředků na další cestu ke dvoru mocného panovníka. Když dorazil na hrad, králův pobočník ho uvedl do veliké síně. Po krátkém odpočinku, během něhož mohl setřást prach daleké poutě, ho uvedli před královský trůn.
Mladík se Jeho Veličenstvu hluboce uklonil, ale když konečně pozvedl zrak, strnul úžasem. „Ty... to jsi ty? Vždyť ty jsi ten žebrák, co jsem ho potkal na cestě!“
„Ano,“ odtušil král se šibalským mrknutím, „to já jsem byl ten žebrák.“
„Ale... ty... to přece... ty přece nejsi žádný žebrák. Ty jsi doopravdický král! Proč... proč jsi to udělal?“ koktal mladík, když se trochu vzpamatoval z úžasu.
„Abych zjistil, jestli doopravdy miluješ Boha a všechny své bližní,“ odpověděl král. „Věděl jsem, že kdybych se ti rovnou ukázal jako král, ohromil bych tě svým skvostným oděvem a drahokamy vykládanou korunou. Udělal bys všechno, oč bych tě požádal, protože by tě k tomu přiměla má vladařská moc. Jenomže tímhle způsobem bych se o tvých skutečných citech nic nedozvěděl. Proto jsem se uchýlil ke lsti. Ukázal jsem se ti v podobě žebráka, který se nemohl dovolávat ničeho jiného než lásky, kterou nosíš v srdci. Tak jsem zjistil, že doopravdy miluješ Boha i své bližní. Proto se staneš mým nástupcem,“ rozhodl král. „Ty zdědíš mé království.“
o rozhovor s králem, jako jeho budoucí následník. Tito uchazeči však mají splňovat dvě podmínky: zaprvé musí milovat Boha a zadruhé všechny ostatní lidské bytosti.
Dozvěděl se o tom mladík, který si pomyslel, že tyto dvě podmínky splňuje, neboť chová lásku k Bohu i bližním. Byl ale tak chudý, že neměl vhodný šat, ve kterém by se mohl objevit před samotným králem. A chyběly mu i prostředky na dlouhou cestu ke dvoru. Ale něco se mu podařilo vyžebrat, něco si vypůjčil, a tak nakonec dal jakž takž dohromady alespoň tolik peněz, aby si mohl obstarat řádný oděv i nezbytné zásoby na cestu.
Ve slušných šatech se tedy vypravil na královský hrad; už byl téměř na místě, když tu narazil na žebráka, který seděl na zemi u cesty. Byl v hadrech a třásl se zimou. Napřahoval ruce a žadonil o almužnu. Naříkal třaslavým hlasem: „Mám hlad
a je mi zima! Prosím, pomoz mi... prosím!“
Mladíka jeho bída tak dojala, že okamžitě svlékl své nové šaty a navlékl si hadry ubožáka. Bez váhání mu dal i všechny své zásoby. Pak se – pravda, poněkud váhavě – vydal v žebráckých cárech a bez prostředků na další cestu ke dvoru mocného panovníka. Když dorazil na hrad, králův pobočník ho uvedl do veliké síně. Po krátkém odpočinku, během něhož mohl setřást prach daleké poutě, ho uvedli před královský trůn.
Mladík se Jeho Veličenstvu hluboce uklonil, ale když konečně pozvedl zrak, strnul úžasem. „Ty... to jsi ty? Vždyť ty jsi ten žebrák, co jsem ho potkal na cestě!“
„Ano,“ odtušil král se šibalským mrknutím, „to já jsem byl ten žebrák.“
„Ale... ty... to přece... ty přece nejsi žádný žebrák. Ty jsi doopravdický král! Proč... proč jsi to udělal?“ koktal mladík, když se trochu vzpamatoval z úžasu.
„Abych zjistil, jestli doopravdy miluješ Boha a všechny své bližní,“ odpověděl král. „Věděl jsem, že kdybych se ti rovnou ukázal jako král, ohromil bych tě svým skvostným oděvem a drahokamy vykládanou korunou. Udělal bys všechno, oč bych tě požádal, protože by tě k tomu přiměla má vladařská moc. Jenomže tímhle způsobem bych se o tvých skutečných citech nic nedozvěděl. Proto jsem se uchýlil ke lsti. Ukázal jsem se ti v podobě žebráka, který se nemohl dovolávat ničeho jiného než lásky, kterou nosíš v srdci. Tak jsem zjistil, že doopravdy miluješ Boha i své bližní. Proto se staneš mým nástupcem,“ rozhodl král. „Ty zdědíš mé království.“