Dobré Jitro

dobrejitro.cz

Nemyslete jen na sebe a na vlastní blaho, spíš přemýšlejte, jak prospět jiným.Bible - Filipským 2,4

Opravdoví přátelé jsou ti, kteří si projevují náklonnost v každém počasí, v dobrém i špatném, když získávají, i když ztrácejí.Primo Mazzolari

Středa 14 červenec 2004

Svátek: Jindřich

předchozí další
Zobrazit kalendář
dobrejitro.cz

Autor: Edvard Miškej

Zobrazit

Dědeček ji nevidí

Jsem postižený a nemohu dobře chodit. Do práce i z práce jezdím autem, které mám přizpůsobené mému částečnému ochrnutí. Ty krátké vzdálenosti mezi autem a vchodovými dveřmi zvládám s vypětím sil pomocí berlí.
Jednou jsem se vracel z práce domů po málo frekventované silnici. Vydatně pršelo a silný vítr narážel do mého auta. Vtom jsem ucítil, jak mi volant v rukou škubnul doprava a já jsem sjel na krajnici. Defekt. Jen to ne, zaúpěl jsem v duchu. Nejsem schopen vyměnit si kolo sám. Proč jen zrovna já musím být ochrnutý!
Vtom jsem si vzpomněl, že kousek odtud stojí na samotě dům. Nastartoval jsem a pomalu se rozjel. Po několika desítkách metrů jsem uviděl známou prašnou cestu a odbočil k domku, který mě přivítal rozsvícenými světly v oknech. Zastavil jsem kousek od vchodu a zatroubil. Otevřely se dveře a z nich vykoukla malá, asi osmiletá holčička.
„Mám porouchané kolo a nemohu si ho sám opravit, protože chodím o berlích,“ řekl jsem jí.
Zmizela v domě a za chvíli jsem ji uviděl, jak vychází do deště v pláštěnce, s baterkou a za ruku drží staršího muže.
„Jen klidně seďte,“ řekl ten muž. „Vnučka mi řekla, že nemůžete chodit, my už si nějak poradíme.“
Zanedlouho jsem slyšel bouchání, tlumený hovor a ucítil jsem, jak se auto díky heveru mírně zvedá. Zaslechl jsem něco jako: „Tady, dědo, tady je rukojeť...“ Po půl hodině jsem začal být mírně netrpělivý. Co jim tam tak dlouho trvá? ptal jsem se sám sebe. Pak jsem konečně ucítil, jak auto zase kleslo a za chvíli se dívenka s mužem objevili u mého okénka.
„Kolik dlužím?“ zeptal jsem se.
„Nic,“ odvětil muž.
Byl shrbený a úplně promočený. Bylo mi jich líto, že se v tom lijáku a ve větru namáhali s mým kolem a tak jsem oknem natáhl ruku s bankovkou. Muž se ani nehnul.
Vtom ke mně přistoupila dívenka a tiše řekla: „Dědeček ji nevidí...“

Polilo mě horko. Ještě dlouho poté, co se ti dva rozloučili, jsem seděl na sedadle, v teple a suchu, a přemýšlel o laskavosti malého děvčete a slepého starce.