Dobré Jitro

dobrejitro.cz

Ježíš odpověděl: Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý kdo je z pravdy, slyší můj hlas.Bible - Jan 18,37

Pravda je ve světě přibíjena na kříž, ale skutečná síla je v pravdě, v Boží pravdě.Berďajev

úterý 7 září 2004

Svátek: Mariana

předchozí další
Zobrazit kalendář
dobrejitro.cz

Autor: Edvard Miškej

Zobrazit

Černoch a blonďatý andílek

Znáte to taky. Bylo ráno, ale do oběda ještě zbývalo několik hodin, že by bylo časné jitro, to ale taky ne. Rozhodně ale bylo dost pošmourno a sychravo na to, aby se všichni choulili ve svých kabátech s vyhrnutými límci.
A přesně v takové situaci do tramvaje nastoupila matka s malou dcerou. Ani na tom by nebylo nic neobyčejného. Matky s dcerami zvláště v podobných dopolednech cestují veřejnou dopravou poměrně často.
Jenže její holčička nebyla jen tak ledajaká. Byla to zvídavá blonďatá dcerka, a taky netrvalo dlouho, aby se projevila. Osud jí ten den nastražil do cesty zvlášť vhodný objekt pro její bezprostřední reakce.
„Mamíí, ten pán je černej!“ zaječela holčička sotva dosedla.
„Pst, to se neříká,“ pohotově sykla matka a po očku sledovala „černocha“. On to byl skutečně černoch. Jenže její holčička zřejmě muže s černou pletí viděla na vlastní oči poprvé v životě.
„Mamíí, ale ten pán je černej. Jéé, on asi zlobí a je prasátko,“ dodala. „On se asi nemeje,“ upřesnila, aby nikoho nenechala na pochybách.
Matka ji už o stupeň nervózněji okřikla. Holčička navíc nesdělovala svá poznání zrovna šeptem. Osazenstvo tramvaje scénu pozorovalo s různými reakcemi. Nevrlejší z nás zničení zimou a časným vstáváním značně rozpačitě („jak bych asi reagoval, kdyby mě tahle holčina přes celou tramvaj označila za špinavce“), jiní značně pobaveně („je rozkošná jako andílek“). Všichni jsme ale sledovali, co na to mužský představitel hlavní role.
Nebyl tady asi ještě dlouho. Aspoň jeho čeština ho za chvíli prozradila. Ani on nejdřív nijak výrazně nereagoval. Když ale pochopil, že je v centru dění pozorován celou tramvají, pousmál se. Pak se začal smát na celé kolo, všem ukázal své krásně bílé zuby, které proti jeho hnědé pokožce jenom zářily. „Máš pravdu. Jsem černý černoch,“ řekl holčičce.
U stanice metra vystoupil a pár stanic za ním vystoupila i maminka s dcerou.
Každý příběh jednou končí. To ráno jsme si všichni připomněli, jak důležitá je v životě spontánnost. A možná mnozí z nás přemýšleli, proč se vlastně vytrácí ze světa dospěláků.

Zdroj: Tramvaj načerno