Víra je naprostá důvěra, že se stane to, v co doufáme, a ona způsobuje, že nepochybujeme o tom, co nevidíme.
(Bible - Židům 11,1)
Nejhlubší důvěra, jakou může člověk pojmout k člověku, je důvěra v jeho radu.
(Bacon)
Tajemství štěstí
Jeden kupec poslal svého syna za nejmoudřejším ze všech lidí, aby se ho zeptal na tajemství štěstí. Syn putoval čtyřicet dní pouští, až došel k nádhernému hradu tyčícímu se na vysoké hoře. Tam žil mudrc, kterého hledal. Nebyl to však žádný světec. Když náš hrdina vstoupil do hradního sálu, uviděl tam čilý ruch. Kupci přicházeli a odcházeli, lidé po koutech se bavili, malý orchestr vyhrával příjemné melodie a byla tam bohatá tabule s nejchutnějšími jídly kraje.
Mudrc s každým porozprávěl a mladík musel čekat dvě hodiny, než na něho přišla řada.
Mudrc pozorně vyslechl, co ho k němu přivádí, ale řekl, že teď právě nemá čas, aby mu tajemství štěstí vyložil.
Vybídl ho, ať se jde zatím projít po paláci a vrátí se za dvě hodiny. „Chci tě ale o něco poprosit,“ dodal mudrc a podal mladíkovi lžičku, na niž ukápl dvě kapky oleje. „Vezmi s sebou tuhle lžičku a dej pozor, aby se ti cestou olej nerozlil.“
Mladík tedy chodil nahoru a dolů po palácových schodištích a ustavičně přitom upíral zrak na lžičku. Za dvě hodiny se vrátil k mudrcovi. „Tak co,“ zeptal se mudrc, „viděl jsi ty perské koberce v mé jídelně? Viděl jsi zahradu, kterou mistr zahradník budoval deset let? Všiml sis těch nádherných rukopisů v mé knihovně?“ Mladík zahanbeně přiznal, že neviděl nic. Dbal jen o to, aby nerozlil olej, který mu mudrc svěřil.“Tak jdi zpátky a prohlédni si divy mého světa,“ řekl mudrc, „nemůžeš důvěřovat člověku, jehož dům neznáš.“
Mladík už klidněji vzal lžičku a znovu se vydal na procházku po paláci, všímaje si tentokrát všech uměleckých děl na stropě i na stěnách. Uviděl zahrady, hory vůkol, líbezné květiny, poznal vytříbený vkus, s nímž všechna ta umělecká díla patřičně rozmístili. Když se vrátil k mudrcovi, vylíčil mu dopodrobna vše, co viděl. „Kde ale jsou ty dvě kapky oleje, co jsem ti svěřil?“ otázal se mudrc. Mladík pohlédl na lžičku a viděl, že je rozlil.
„Tak tohle je jediná rada, kterou ti mohu dát,“ řekl nejmoudřejší ze všech mudrců: „Tajemství štěstí je v tom, jak se dívat na všechny krásy světa a nezapomenout přitom ani na chvíli na dvě kapky oleje na lžičce.“
Mudrc s každým porozprávěl a mladík musel čekat dvě hodiny, než na něho přišla řada.
Mudrc pozorně vyslechl, co ho k němu přivádí, ale řekl, že teď právě nemá čas, aby mu tajemství štěstí vyložil.
Vybídl ho, ať se jde zatím projít po paláci a vrátí se za dvě hodiny. „Chci tě ale o něco poprosit,“ dodal mudrc a podal mladíkovi lžičku, na niž ukápl dvě kapky oleje. „Vezmi s sebou tuhle lžičku a dej pozor, aby se ti cestou olej nerozlil.“
Mladík tedy chodil nahoru a dolů po palácových schodištích a ustavičně přitom upíral zrak na lžičku. Za dvě hodiny se vrátil k mudrcovi. „Tak co,“ zeptal se mudrc, „viděl jsi ty perské koberce v mé jídelně? Viděl jsi zahradu, kterou mistr zahradník budoval deset let? Všiml sis těch nádherných rukopisů v mé knihovně?“ Mladík zahanbeně přiznal, že neviděl nic. Dbal jen o to, aby nerozlil olej, který mu mudrc svěřil.“Tak jdi zpátky a prohlédni si divy mého světa,“ řekl mudrc, „nemůžeš důvěřovat člověku, jehož dům neznáš.“
Mladík už klidněji vzal lžičku a znovu se vydal na procházku po paláci, všímaje si tentokrát všech uměleckých děl na stropě i na stěnách. Uviděl zahrady, hory vůkol, líbezné květiny, poznal vytříbený vkus, s nímž všechna ta umělecká díla patřičně rozmístili. Když se vrátil k mudrcovi, vylíčil mu dopodrobna vše, co viděl. „Kde ale jsou ty dvě kapky oleje, co jsem ti svěřil?“ otázal se mudrc. Mladík pohlédl na lžičku a viděl, že je rozlil.
„Tak tohle je jediná rada, kterou ti mohu dát,“ řekl nejmoudřejší ze všech mudrců: „Tajemství štěstí je v tom, jak se dívat na všechny krásy světa a nezapomenout přitom ani na chvíli na dvě kapky oleje na lžičce.“