Jeden král si nechal postavit loď a pozval na první vyjížďku mnoho známých osobností a přátel. Byl mezi nimi i mladík, který plavbu po moři ještě nikdy neokusil. Vyrůstal ve vzdálených horách v lesích své vlasti.

Sotva vítr napjal plachty a pobřeží zmizelo z obzoru, udělalo se mladíkovi zle. Mořská nemoc! Takový pocit ještě nikdy nezažil. Myslel, že nastala jeho poslední hodina. Začal bědovat, žaloval na své trápení, hrozil větru, moři i lodi a proklínal osud, že má jako jedinou útěchu nejistá prkna lodní paluby.

Králi i jeho hostům byl tento mladíkův výstup trapný a tak poručil kapitánovi, aby něco udělal. Kapitán si zavolal dva silné námořníky, ti mladíkovi uvázali kolem ramen lano a mladíka hodili přes palubu. Král se zarazil, hosté také, ale nenamítali.

Mladík sípal, lapal po dechu, řádně se napil slané vody a mával zoufale rukama ve vlnách. „Vytáhněte mne,“ křičel. Po chvíli ho námořníci celého zemdleného vytáhli, dali mu suché oblečení a sklenku horkého čaje. Mladík pak seděl zticha na palubě a už si ani slovíčkem nepostěžoval.

Král se svými hosty se zájmem sledoval jednání kapitána a pak se ho zeptal na jeho zvláštní léčbu. „To víte,“ řekl kapitán, „až když mladík pochopil, jaké nebezpečí skrývá divoké moře, začal si vážit bezpečných prken paluby.“