O tom, že život není peříčko, se naše Alenka přesvědčila ve svých čtyřech letech už nesčetněkrát. Naposledy poté, co bezstarostně šlapala na tříkolce po terase a nedaleko ní přistál na zdi obrovský komár (nebo jak se jmenuje takové to škaredé veliké s dlouhýma nohama, co tak třepotavě lítá).

„Já už tu tříkolku nechci, protože je tam vosa,“ oznámila s pláčem zbytku rodiny, který se právě věnoval vysazování v kelímcích od jogurtu vypěstovaných sazenic rajčat do štěrku (což je pravý název pro to, co vypadá na první pohled jako hlína a nachází se na naší zahrádce).

Byl jsem vyslán, abych situaci vyřešil. Potvoru jsem zahnal smetákem, Alence utřel slzy kapesníkem a tříkolku uklidil do přístěnku, aby ji nikdo neukradl.

Tříkolka totiž za všechno může, a proto už na ní nebude nikdy jezdit.

Vždycky je třeba najít obětního beránka.

bjt