Na televizní anténě jednoho domu seděl velký havran a krákal. Jeho hlas tak silně pronikal do ticha pozdního odpoledne, že jsem se začal zvědavě rozhlížet kolem sebe, kde že je ten zdroj velkého rozhořčení. Marně. Nic a nikoho jsem neviděl.

„Co nahněvalo to malé černé stvoření, že to muselo ‘vykrákat’ na celé sídliště? Třeba jsem to já sám, že tu vůbec procházím,“ pomyslel jsem si a přešel k vedlejšímu bloku.

A najednou ticho. Havran zamával křídly a zmizel. Možná už totiž neměl co „krákat“, možná se ozvala zcela normální fyzická potřeba „něčeho do zobáku“ anebo potřeba „krákat“ na jiném místě. Nezbylo po něm nic.

Jaký bude dnešek pro posluchače pod „anténou“ mého řečnického umění a kdo z nich pochopí, kudy že se ubírá ten slovní silnoproud mezilidského sdílení?

zmj