Musím se přiznat, že mi občas leze někdo na nervy. Až moc. A z této množiny zdvihačů mé hladiny adrenalinu mě nejvíc štvou dva typy lidí. První, kterým všechno vadí, ale přitom nechtějí pro to, aby se to změnilo, nic udělat. „Dobrá,“ ptáte se jich, „jak to teda dělat jinak?“ „To nevím,“ zazní v lepším případě odpověď, „ale takhle to je blbý.“ V tom horším případě dotyčný jen přezíravě mlčí.

A pak mne děsně štvou zabedněnci, se kterými se taky nedomluvíte. Mají sice svůj názor, což je oproti první skupině pokrok, ale nikdy a za žádných okolností ho nezmění. Argumentovat jim logikou anebo třeba jen právem na svobodu svědomí, znamená pochopit biblické rčení o „házení perel před svině“.

Někde uprostřed mezi těmito mne rozčilujícími skupinami lidí se nachází ti, které mám rád. Umí se za svůj názor porvat, ale také ze svého přesvědčení ustoupit. Dokonce i uznají, že jejich závěry jsou nesprávné, nelogické či chybně zacílené.

Prostě, že pravdu mám vždycky jenom já.

bjt