Kdysi jsme si koupili v nějakém obchodě obraz Krista, jak klečí a modlí se u staré olivy. Znalec umění by se nad ním ušklíbl, protože je to takové to typické „krásné“ americké malování. Ale já nejsem takový estét, a tudíž se mi obraz líbí a mám ho pověšený v pracovně vedle svého psacího stolu.
Někdy si říkám, že bych ho měl raději sundat. To pokaždé, když se dostanu do situace, kdy jsem udělal něco, zač se stydím a zač je mi trapně i samotnému před sebou. No, a pohled na ten obraz mne ještě k tomu ubezpečí, že to všechno viděl i on.
Jenže on mi nic nevyčítá, jenom pořád klečí u olivy a modlí se.
Jindy mám zase radost, protože se mi něco povedlo, a říkám si, jak že jsem to dobrý a hodný člověk. Prostě jen radost pohledět a poplácat po ramenou. A když se na něj podívám, tak on zase klečí a modlí se.
Prostě, ať dělám co chci, on je pořád stejný.
Ten obraz mě něčemu velmi podstatnému naučil. Kristův vztah ke mně se nemění v závislosti na tom, co právě dělám. Má mě úplně stejně rád, ať dělám něco špatného nebo vynikajícího. A úplně stejně rád mě bude mít i tehdy, až s ním budu jednou bydlet na stejné ulici v nebi.
A tak si už teď zvykám na svého budoucího souseda.

bjt