Na nedávné procházce s naší malou Anežkou nás zrovna zastihl déšť. Asi to zažil každý z nás – tu dětskou radost, když si může šlápnout do louže a všude kolem to nádherně stříká. K tomu samozřejmě vždy patří laskavé rodičovské varování: „Ne, ne, budeš mokrá!“ A tak to bylo jako vždy. Vracíme se domů a já už slyším výčitky mé ženy, že jsem dceru zase neuhlídal. V duchu jsem se připravoval na obranu, když mě Anežka přerušila.

„Tatínku, je mi zima na nožičky!“ Usmál jsem se a zeptal: „A kdo může za mokro v botičkách? Anežka, kamarádka Zuzi, nebo sousedovic Štěpánek?“

Odpověď byla blesková: „Štěpánek.“

Přátelé pozor! – Navzdory tomu, že ten o nás vůbec nevěděl a byl kilometry daleko.

A tak nám, kteří se nyní usmíváme, naše děti nastavují zrcadlo. Bůh dal lidem už kdysi dávno v zahradě Eden moudré rady, jak „nemít mokro v botách“. Každého člověka zatížil osobní zodpovědností – za své děti, manželské partnery, za nejbližší, sousedy, za přírodu, kterou nám svěřil…, za náš život, aby byl prožitý nesobecky a plodně; osobní zodpovědnost za to, abychom ho hledali a ptali se znovu a znovu, jak nešlápnout do louže. To, že Anežka navzdory mému varování přece jen skákala do louží, jsem jí samozřejmě odpustil, ale následky si nesla sama. Boty jsem jí nevysušil.

Nemáte právě také mokro v botách??? A kolik přitom potkáváme „Štěpánků“, viďte!

Václav Vondrášek