Skot se vypraví na túru a povídá si s přírodou. Najednou se ocitne na okraji příkrého srázu, uklouzne, padá, až v poslední chvíli se zachytí a zůstane viset za kořen malého stromu. Pod ním je hluboká propast. Křičí, volá o pomoc, ale marně. V mysli se mu promítá celý jeho dosavadní život. Nakonec v zoufalství volá k obloze:
„Je tam nahoře někdo?“
„To jsem já, tvůj Bůh, Jsem, který Jsem,“ ozve se mohutný hlas.
„Pomoz mi,“ volá Skot.
„Pomohu ti. Pusť se kořenu.“
„Cože?“
„Důvěřuj mi. Pusť se kořenu a zachráním tě.“
Skot chvíli přemýšlí a potom volá k obloze:
„Je tam nahoře ještě někdo jiný?“

Jak často se chováme podobně i my. Prosíme Boha o pomoc, protože jsme bezradní, ale poradit si přitom nenecháme. Pokud chceš, aby ti Bůh pomohl, musíš být připraven přijmout z jeho ruky i úplně nevšední, možná i jiné řešení, než sis představoval.