Poslední den před vánočními prázdninami. Stalo se zvykem na naší škole, že děti nosí svým učitelům drobné dárky – někdo pár kousků cukroví, někdo vlastnoručně vytvořený dárek, obrázek, vymodelovanou figurku; někdo za pár korun koupí drobnost v obchodě. Každý něco přinese. Každé dítě chce paní učitelce udělat radost. Každé dítě touží po uznání a pochvale.
Děti postupně předávají své dárky a přejí paní učitelce šťastný nový rok. A ona chválí, hladí po vláskách, usmívá se.
Přichází Vítek. Učení mu dvakrát nejde, v lavici se vrtívá, rád si zazlobí. Ale i on drží krabičku s vlastnoručně vystříhanými vločkami. Podává ji paní učitelce.
„Já už nebudu zlobit. Přeji Vám krásný nový rok!“ vyhrkne ze sebe.
„Ale od tebe já dárek nechci. Jen si ho nech!“
Žádný úsměv, žádné pohlazení... Jen slzy ve Vítkových očích a pošklebování několika spolužáků...
I taková je někdy realita našeho života...

I Stvořitel nebe a země by nás právem mohl takhle odmítnout. Jenže On není člověk, On jedná úplně jinak...

H. M.