Není to zase až tak dávno, kdy jsem si myslel, že pokud je něco legrační, nemá skutečně životně důležitý význam a poselství, je zbytečné se tím zabývat. Ztrácím tím čas, který bych mohl věnovat užitečnějším věcem. A proto jsem vnitřně trpěl, když jsem se přistihl, že se mi právě něco takového líbí.

A někdy jsem se i styděl. Třeba když jsem neprozřetelně nahlas pochválil něco hodně oddychového před dámou - duchovní intelektuálkou. Změřila si mě pohledem: „Vám se něco takového líbí?“ A nahlas pak pronesla jen: „No...“

A od toho okamžiku si mě tak měří pořád.

Dlouho mě to trápilo, ale poslední dobou už vím, že za klauny a šašky se nesmím stydět.

Prohřívají tento svět.

bejt.blogspot.com