Legenda vypráví o jednom poutníkovi, který nalezl v poušti křišťálový pramen nepřekonatelné svěžesti. Voda byla tak průzračná, že se ji rozhodl vzít svému králi. Sotva uspokojil vlastní žízeň, naplnil čistou vodou koženou láhev - jedinou věc, kterou měl u sebe.

Zdlouhavá cesta vedla poutníka několik dní pod planoucím pouštním sluncem, než přišel do paláce. Konečně položil svůj dar k nohám panovníka. Voda se však stala zatuchlou a páchnoucí. Kožená láhev nebyla nejlepším prostředím pro její uskladnění, ale král nemohl nechat svého věrného poddaného v představě, že voda je nevhodná k použití. Ochutnal vodu s projevy vděčnosti a potěšení, a tak naplnil srdce svého loajálního poddaného radostí.

Když odešel a jiní také ochutnali vodu, byli překvapeni, že král při pití předstíral takový požitek.
„Ah!“ odpověděl král, „to nebyla voda, co jsem ochutnal, ale láska, která přiměla poutníka k oběti.“

Mnohokrát je naše služba poznamenaná několikanásobnými nedokonalostmi, ale přece je tu Někdo, kdo prozkoumává naše pohnutky a říká: „To je dobré.“