Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou.
(Bible - Židům 12,28)
Vděčnost dodává věcem znovu lesk. Ví a uznává, kolik je v nich skutečně drahocenného.
(Henry Régamey)
Za co já jsem vděčný?
Setkal jsem se s mužem, jehož manželka byla zcela nepohyblivá. Ochrnuly jí všechny svaly. Byla a žila jen na vozíku. Mluvit moc nemohla. Když něco chtěla, řekla to, avšak tak, že jí nikdo nerozuměl. A ona se zlobila, že ji nikdo nechápe. Její manžel to s ní neměl lehké – právě naopak. A trvalo to již sedmnáct let. S manželkou žili ve dvou – sami. Chodili jsme je navštěvovat. Když jsem se jednou odvážil naznačit mu, že chápu, že to má těžké, udivila mne jeho odpověď: „A víš, že jsem za ni vděčný? Ano, není to ideální, ale když si uvědomím, jaké by to bylo, kdybych tu byl sám, tak si říkám, že je dobře, že ji mám.“
Tento případ nebyl jediný. V jednom městě jsem slyšel od ženy, která ztratila před léty podobně postiženého muže: „Dříve to bylo ohromné. Měla jsem s kým mluvit. Moc mi sice nerozuměl, ale mohla jsem mu všecko říct. Teď nemám nikoho. Nikdo nemá pro mne chvilku času. Každý pospíchá a já tu trčím jako kůl v plotě.“
Hovořil jsem s lidmi, kteří měli rádi přírodu. Někteří květiny, zahrádku či zahradu, jiní širé lány. Další pak přírodu jako prostor pro procházky, výlety a rekreaci. Mnozí byli vděčni za každý projev života v přírodě – za každou kytičku. Děsili se při představě, že by měli žít někde v oblasti, kde v celé zemi neroste jedna jediná květina – protože je tam buď strašně horko, nebo naopak strašný mráz.
Hovořil jsem s lidmi, kteří jsou „od kumštu“. Byli vděčni za to, co mohou dělat - tvořit. Měl jsem možnost setkat se s lidmi, kteří byli vděčni za to, že směli poznávat, co se poznat dá, účastnit se odkrývání tajemství pletiva vzájemných vztahů všeho možného, čím se jen věda může zabývat. Byli vděčni za to, že mohou být při tom, když to člověk poznává, ba dokonce přiložit ruku k dílu.
Zdá se, že si uvědomujeme, jakým je darem, že můžeme pracovat, až tehdy, když pracovat nemůžeme. Není nezaměstnanost a ztráta schopnosti něco dělat příliš tvrdou školou, která by nás měla učit vděčnosti – za to, že vůbec něco dělat můžeme?
(O vděčnosti s Jaro Křivohlavým, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2005)