Dánský filozof Søren Kierkegaard vypráví v jednom podobenství o lilii, která si bezstarostně rostla na jakémsi odlehlém místě. Jednoho dne k ní přihopsal pták. Přišel i zítra i pozítří, až se lilie do ptáka zamilovala, protože byl krásný. Pták byl ovšem zlý, protože lilii předváděl výhody své svobody a nevýhody její nesvobody. Nakonec jí vyprávěl o jiných krásných liliích, které rostou v jiných krajích a jsou obdarovány obdivem a úctou.

Lilie začala být smutná a přemýšlela o svém osudu. Vždycky si připadala uboze a chtěla růst docela jinde, mezi královskými a císařskými květinami, o nichž jí pták vyprávěl. Prosila tedy ptáka, aby ji vzal do zobáčku a zanesl k těm krásným květinám. Pták jí přání splnil. Utrhl květinu bez kořenů a odletěl s ní za krásnějšími květinami. Ona však mezitím zvadla.

Nechci vždy to, co mají jiní?

(Laskavé slovo na každý den, Portál 2006)