Proč podléháme pokušení – pokušení typu neodpustit nebo nepožádat o odpuštění?

Protože se bojíme. A bojíme se, protože v pozadí této bázně častokrát stojí pýcha. Je to zahanbující hovořit o vlastních chybách, slabostech a poklescích.

Často se domníváme, že pokušení je kolem nás (vně nás). Není to pravda. Pokušení vzniká v našem nitru (uvnitř). Platí to o malých pokušeních, jako je pokušení nepožádat o odpuštění, ale i o velkých pokušeních, jako je zapřisáhlé „do smrti mu (jí) to neodpustím“.

Je dobré si uvědomit, že malé pokušení je často jako malý zárodek v těhotenství. Poroste. Jednou z něj bude pokušení velké. A přece se ukazuje, že vítězně vybojovaný boj s pokušením je zárodkem osobnostního zrání a růstu kvality života. Neexistuje však zrání bez požadovaných změn a žádná změna se neobejde bez obav, strachu a bolesti. Zrání probíhá obvykle pomalu. Na cestě ke zrání – k životní maturitě – neexistuje zkratka.

(O odpouštění s Jaro Křivohlavým, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2004)