V jednom zapomenutém koutě světa stál v hlubokém lese žebřík. Byl to starý žebřík, jen dlouhý kůl s opotřebovanými, olámanými příčkami.
Kolem dokola rostly jedle, modříny, břízy. Nádherné stromy. Mezi nimi vypadal opravdu uboze.
Jednoho dne přišli do lesa dřevorubci.
Útrpně se podívali na žebřík: „Ten ale vypadá!“ řekl jeden.
„Nehodí se ani k topení,“ přisadil si druhý.
Jeden z nich vzal sekeru a dvěma dobře mířenými ranami žebřík porazil.
Hned se skácel k zemi. Opravdu to bylo takové nedochůdče. Dřevorubci se smíchem odešli.
Ale po tom žebříku lezl každého večera na nebe mužíček, který rozsvěcel hvězdy.
Od té noci zůstalo nebe nad lesem temné.

I ty máš v sobě takový žebřík. Ve srovnání s tolika věcmi, které se ti každý den nabízejí, nestojí za řeč. Ale je to žebřík, po kterém stoupáš ke svému nebi, abys na něm mohl rozsvítit hvězdy. Jmenuje se modlitba.

(Paprsek slunce pro duši, Portál 2000)