Vzpomínám na situaci v nemocnici. Hovořil jsem s pacientem, který byl ve velké depresi. Poté, co se dozvěděl, jak to s ním vypadá, a poté, jak si to vyložil, mi řekl: „Pane doktore, to je konec, to je prakticky můj konec.“

Po určité chvíli rozhovoru měl již odvahu podívat se do budoucnosti nadějněji. Změnu svého pohledu naznačil výrokem: „Kdyby se to podařilo a já přežil, byl bych za to do smrti vděčný.“

Uběhlo zhruba deset let. Potkal jsem ho. Upozornil jsem ho na to, že u nás ležel, i na to, jak to s ním vypadalo a jak to dopadlo. Zeptal jsem se ho, jak žije. Jeho odpověď byla jasná: „Máte pravdu, ale já si na to ani nevzpomínám. Je to dávno. Nemám čas myslet na to, co bylo.“


(O vděčnosti s Jaro Křivohlavým, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2005)