Meng Sun chytil kolouška a přikázal svému pobočníkovi Čchin S’-paovi, aby ho vzal domů. Čchin se s kolouškem vydal na zpáteční cestu. Když byl asi v polovině, otočil se a uviděl, jak kolouškova máma běží za vozem, naříká a nechce své dítě opustit. Bylo mu jí líto, a pustil proto kolouška na svobodu. Ten se hned připojil k matce. Oba se dali radostně do běhu a zakrátko zmizeli v lese.
Když se po návratu domů Meng Sun dozvěděl, co se stalo, velice se rozhněval a propustil Čchina ze služby.
Uběhl rok a Meng Sunův syn se měl začít vzdělávat. Tu si jeho otec vzpomněl na Čchina. Přikázal podřízeným, aby ho vyhledali a požádali, aby se stal synovým učitelem.
„Čchin S’-pa se přece dopustil vážného prohřešku,“ reptali pobočníci, „a vy jste ho proto vyhnal. Proč by se teď měl stát učitelem vašeho syna?“
„Protože je to dobrý člověk,“ odvětil Meng Sun. „Když se tehdy zachoval tak laskavě ke kolouškovi, bude laskavý i k dítěti. Bude-li můj syn v rukou takového člověka, budu úplně klidný.“

(Moudrost staré Číny, Portál 2002)