Není vděčnost jako vděčnost. Některý projev vděčnosti je vidět. Druzí lidé na nás mohou vidět, jak se tváříme, co říkáme, jak se chováme, a podle toho usuzovat na to, jak to je s naší vděčností. Ta přitom může být opravdová – pravá. Může však být i jiná – hraná a předstíraná.

Jsou však věci, které vidět nejsou, a přece existují. Příkladem může být to, co označujeme jako hloubku vděčnosti. Řekneme-li „hloubka“, můžeme myslet například na studnu, na to, jak je hluboká a směřuje k samému jádru, středu země. Jiný pomyslí na hloubku osobnosti, která dosahuje až do srdce. Nejhlubší forma vděčnosti se objevuje tam, kde člověk uznává, že vše, co má, je dar. Z takto dobrovolně uznávané závislosti na celku bytí pak pramení hluboký pocit radosti z obdarování. Ten v nás vyvolává pokoru. Ta nás vede k vděčnosti. Prohlubuje ji. V důsledku takto zažité vděčnosti jsme poté vedeni k otevřenosti ke světu a k angažovanosti ve světě. Ta se dále projevuje smysluplnými a účelnými aktivitami. Snažíme se spolupodílet na rozmnožování dobra, které jsme obdrželi.

(O vděčnosti s Jaro Křivohlavým, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2005)