Třikrát v jednom dni jsem se setkala se smrtí.
Hned ráno, když jsem vyšla ze dveří, tak kočka chytila ptáčka. I když jsem na ni křičela a spolu se mnou dva ptačí hlasy, svoji oběť nepustila. Rodiče nebojácně létali nad její hlavou dokud nezmizela s kořistí za domem. Pak vše utichlo a pár si sedl na okapovou rouru.
Druhá příhoda se odehrála večer. Vracela jsem se z práce. Zvláštní tóny vydávané z kosího hrdla nepochybně oznamovaly, že někde je nebezpečí. A opravdu. Na hřebeni střechy seděl dravec. Kousíček od něj statečně, s vypjatou hrudí stál malý hrdina, jenž zřejmě bránil své blízké v hnízdě. Jak dopadl tento boj nevím.
Třetí výjev se mi naskytl o pár kroků dále. Na silnici ležela vlaštovka. Snad dvě nebo tři další zoufale proletěly těsně nad nehybným tělíčkem. Bylo mi jich líto.
Zarazila mě však velká ptačí láska, odvaha a vytrvalost. Dokud to bylo možné, tak rodiče mláděte usilovali o jeho záchranu. Kos nehleděl na riziko, že může zemřít. Nasazoval vlastní život, jen aby přežili druzí. A vlaštovky jakoby kontrolovaly, zda není ještě šance, že jejich družka přece jen žije.
V každém tom příběhu je obrovské úsilí o zachování života. Naděje, že ten druhý bude s námi dále. Věřím, že tuto touhu vryl Bůh i do srdce člověka. A s ní dal i východisko – možnost žít ve věčnosti.
Ale dokud jsme tady, važme si toho, že tu s námi jsou. Smrt může být rychlá a nečekaná. Chraňme je také před zlem a nadlehčujme jim břemena. Mrtvým už nepomůžeme.