Na našem dvoře stará jabloň roste,
kdys zasadil ji otec s dědem mým,
mysleli na vnuky a bylo to tak prosté,
jak i já o svých vnucích přemýšlím.

Oba již mrtvi jsou a stínem již se stali
a moji synové neznali jejich hlas,
v koruně jabloně dál ptáci štěbetají
a větve vrásčité měří náš nyní čas.

Když v stínu usednu uprostřed horkých dní
pod jabloň letitou, co symbolem je rodu,
vzpomínka nejedna duši mou rozezní
a myslím na život, co zvolna spěje k hrobu.

František Bukvaj, Vyznání Vysočině