Ona je hluboce věřící, říkalo se o jedné paní z naší ulice. Podívejte se na ni, jak pravidelně dochází na bohoslužby, jak slušně a nenápadně se obléká, jak skromně a střídmě žije. A skutečně to tak vypadalo.
Jako malé dítě jsem se jí bála. Nikdy se neusmívala, vypadala přísně. O trochu později jsem si všimla, že se k ní všichni z ulice chovají s určitým respektem, až odstupem. Ne že by se té paní nějak okatě vyhýbali, to ne, ale dobrovolně si s ní nikdo nechtěl povídat. Nevěděla jsem proč. Bylo mi jí líto. Chtěla jsem ji potěšit, když chodila tak osaměle a smutně, a tak jsem ji přezdvořile a velmi hlasitě zdravila a doufala jsem, že se mě třeba na něco zeptá a já se s ní budu moci dát do řeči.
Stará paní si dlouho mých pozdravů nevšímala. Jenže já jsem se pevně rozhodla ji potěšit, když byla, jak všichni říkali, tak hluboce věřící. Nic mě nemohlo od mých záměrů odradit.

- pokračování zítra -

(O světle s Hanou Pinknerovou, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)