Praskla mi žárovka. Zjistila jsem to složitým prohlížením celého vánočního řetězu malých barevných žároviček. Nesvítil a nesvítil. Musela jsem prozkoumat každou jednotlivou šištičku proti světlu, abych poznala, kde je přerušený ten drátek uvnitř. Samozřejmě prasklá byla jedna z posledních – ta žlutá. Potřásala jsem s ní, aby se oba konce přerušeného drátku klimbaly zvlášť a má diagnóza se jasně uzavřela. Budu ji muset vyměnit.
Nachystala jsem si žárovičku na botník, abych ji nezapomněla, až půjdu do města. Zamyšleně jsem koukala na malý kousek žlutého skla a uvažovala jsem: Co to v té žárovce svítí? Žhaví se tam nějaký drátek. Když svítím já, jaký asi drátek se žhaví ve mně? Že svítím, to vím. Občas mi to někdo řekne: „Ty celá záříš!“ A i já sama poznám, kdy se rozohním, kdy jsem vlažná a kdy ani nebliknu. Není na tom nic divného, přece hodně lidí tak někdy vypadá. Co mě to teda žhaví?

– pokračování zítra –

(O světle s Hanou Pinknerovou, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)