Potkal jsem se s nejlepším kamarádem z dětství. Tonda si vede dobře. Má dopravní firmu se dvěma kamiony, dvěma náklaďáky a dodávkou. Po tom jsem vždy toužil – být řidičem z povolání. A pak slovo dalo slovo a plácli jsme si. Tonda potřebuje řidiče. Slíbil mi, že mě za dva měsíce přijme. Hned jsem se pustil do autoškoly na náklaďák. Dal jsem za ni většinu svých chabých úspor. V práci jsem podal výpověď. Nebyl to problém, hned za mě měli náhradu. S Tondou jsem opakovaně hovořil, vždy mě ujišťoval, že se mnou „nabeton“ počítá.

Den před smluveným nástupem jsem se za ním zašel dohodnout a požádal jsem ho o pracovní smlouvu. „Hele, kámo, nic ve zlém, ale já jsem místo tebe přijal Radka. Má zkušenosti, jezdil s kamionem do Itálie... To snad chápeš, ne? Nemohu riskovat. A ty zkušenosti nemáš...“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Nebyl jsem schopen se bránit. O starou práci jsem přišel a novou nedostal. V regionu s vysokou nezaměstnaností to byla opravdu rána pod pás.

A tak jsem si bolestně uvědomil, jak tragické následky může mít nedodržení slibu. I to, že nás může zklamat i nejlepší přítel. I to, že si máme vážit práce, kterou máme, i když nám zrovna nevyhovuje. Protože napravit chybu je někdy velmi, velmi těžké.

H. M.