Nikdy dřív jsem si neuvědomila, kolik věcí beru jako samozřejmost a vůbec se nad nimi nepozastavuji. Například to, že člověk polyká. No prostě polyká, ne? Až teprve pobyt v porodnici, kdy jsem mohla nahlédnout na novorozenecké oddělení a seznámit se jen s malou částí problémů, které se tady řeší, mě pořádně vyučil. Byla to intenzivní lekce vděčnosti.
Moje dceruška se narodila hrozně malinká, a tak strávila své první dny v inkubátoru. Tam ji krmili sondičkou přímo do bříška. Když se odvážili ji vyndat, konečně nastal čas opravdového krmení. Mateřské mléko jsem disciplinovaně odstříkávala, takže ho bylo dost, kde by tedy mohl být problém? Jenomže holčička ode mne pít nechtěla. Křičela hlady, ale aby pořádně sála, to ne. Po několika marných zápasech, které vždycky končily lahvičkou, jsem se na ni už vážně zlobila.

– pokračování zítra –

(O darech s Hanou Pinknerovou, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)