V době, kdy mobilní telefony ještě neexistovaly a telefon měl doma jen málokdo, šel jeden chlapec na poštu, protože si potřeboval zavolat. Poprosil telefonistku, aby mu vytočila číslo, které jí podal.
„Dobrý den, pane Andersone. Nepotřebujete někoho, kdo by vám posekal trávník, zašel na poštu, nakoupil a postaral se o ostatní maličkosti v domácnosti? Á, vy už někoho máte? Jste s tím člověkem opravdu spokojený? Tak dobře. Na shledanou, pane Andersone.“
Když chlapec poděkoval telefonistce a zaplatil, řekla mu: „Počkej chvíli. Jestli hledáš práci, možná bych pro tebe něco měla.“
„Děkuji, paní. Já už práci mám,“ odpověděl chlapec.
„Ale vždyť jsem právě slyšela, že jsi chtěl pracovat pro nějakého pana Andersona...“
„Ne, paní,“ odpověděl chlapec, „já jsem ten, kdo u pana Andersona pracuje. Chtěl jsem si jen ověřit, co si o mně pan Anderson myslí a jestli je s mou prací spokojen.“