Po letech tichého čekání a poddávání se, po dlouhém období poddajnosti a úslužnosti, poté, co tolik věřil a tak zoufale si přál být milován, vědom si toho, že byl ochuzen o něžné pohledy, laskavá gesta a vytrvalou pozornost, nedokáže už nakonec člověk typu „malé já“ udržet pod kontrolou všechny ty myšlenky, které jej přepadají. Nechá se přesvědčit množstvím důkazů, které svědčí o tom, že „na něm opravdu nezáleží“, a začne zprvu sotva znatelně, ale časem stále silněji odmítat lásku. Člověk se totiž nemůže nechat milovat, pokud se necítí být lásky hoden.
To je ta cesta, jakou se jemná, bojácná, křehká osoba, která touží po něze, povzbuzení a potvrzení, pomalu přemění na člověka stravovaného úzkostí, na člověka zdeformovaného depresí, jež je důsledkem nedostatku lásky – na člověka, který se topí v moři nejistoty. Vzhledem k tomu, že láska, má-li v duši rozkvést, vyžaduje sebedůvěru, jsou pro ni úzkost, deprese a pocity nejistoty jednoznačně smrtelné...

(Touha ženy, Maranatha o.s., 2007)