(pokračování z minulého dne)

Často jsem na tyto spory vzpomínala, když jsem čekala naše první miminko. Naléhavě jsem si uvědomovala, jak moc záleží na tom, na co se maně dívám, když snídám. Tušila jsem, že naše dítě bude formovat i to, oč zavadí můj pohled, když přecházím předsíní, nebo co mi padne do oka, když se ráno probudím. Tehdy jsem docela radikálně proměnila tvář našeho bytu. Odstranila jsem všechno, co mi připadalo neladné, neharmonické, nečisté. Na co hledíme, to nás proměňuje. Ta myšlenka mě poháněla, abych aranžovala květiny, věšela obrázky, uklízela zakrámovaná zákoutí. Neměli jsme tehdy doma na stěnách nějaké vyzývavé nebo nečisté plakáty, spíš jsem odstraňovala předměty zbytečné. Třeba ty, co nám někdy někdo dal.
Nechtěla jsem mít kolem sebe nic, co nepřipomíná Stvořitele, co neukazuje k věčnosti, co nevyvolává vděčnost. Zdálo se mi, že tak vytvářím bezpečné prostředí pro očekávané dítě. I dnes čas od času procházím bytem a uvažuji – proč tu ta či ona věc zůstává? Co mě napadá, když na ni pohlížím? Inspiruje mě k dobrému? Věřím tomu stále: Na co hledíme, to nás proměňuje.

(O světle s Hanou Pinknerovou, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)