V průběhu první a druhé světové války se mnohokrát stalo, že muži – a někdy i ženy –, kteří byli povoláni, aby sloužili své vlasti, se domů vrátili až po čtyřech nebo pěti letech. Stejný úděl postihl i jednoho mladého námořníka. Když odcházel, jeho manželka čekala dítě. Narodilo se jim krásné děvčátko.
Tato maminka nedovolila, aby její dcera zapomněla na svého tatínka. Každý den jí o něm vyprávěla a ukazovala jeho fotografie. Vyprávěla o tom, jak ji má tatínek rád, jak na ni myslí a že se jednoho dne vrátí domů.
Když byly děvčátku čtyři roky, hrálo si jednoho dne na dvoře. Vtom nějaký muž otevřel bránu. Holčička se podívala, kdo to k nim jde. Zadívala se do jeho milujících očí – a on zase hleděl na ni. Pak zvolala: „Tatínku, ty opravdu jsi; ty skutečně žiješ!“