Pan Washington byl trávníkový maniak. Jeho zahrada a moje zahrada spolu prapodivně ladily. Každým rokem se ho zmocňovalo jakési herbicidní šílenství. Začal si pohrávat s postřikovačem a v garáži míchal v nádobách nechutné jedy. Obvykle to skončilo nepříjemností. Samozřejmě že jsem ho jednoho rána nachytal na své zahrádce, jak mi stříká pampelišky.
„Já myslel, že vám to nebude vadit,“ říká povzneseně. „Vadit, vadit! – právě jste mi zavraždil kytičky,“ odpovídám s pohrdavou odměřeností. „Kytičky?“ přechází do protiútoku. „Vždyť je to plevel!“ Ukazuje na moje pampelišky s výrazem nejhlubšího opovržení.
„Plevel,“ říkám já, „je to, co roste tam, kde to lidi nechtějí. Jinými slovy,“ pokračuju, „záleží na tom, jak se na to kdo dívá. A pokud jde o mě, pampelišky nejsou PLEVEL – jsou to KVĚTINY.“
„Kecy,“ říká on a uhání domů, aby na něj tohle moje šílenství nepřeskočilo.
Já mám náhodou pampelišky moc rád. Každé jaro mi zahradu pokryjí něžnými žlutými květy a já nemusím hnout prstem. Dělají si svoje a já si taky dělám svoje. Z mladých listů dělám pikantní salát... Z mlaďounkých výhonků se dá udělat osvěžující čaj. Sušené staré listy mají vysoký obsah železa, vitaminů A a C a je to výborné projímadlo. Pampelišky jsou oblíbené u včel a výsledkem společného snažení je prvotřídní med.

(pokračování zítra)

(Něco z Fulghuma I, nakladatelství Argo 2008)