Irena mě pozvala na návštěvu. Vzala jsem s sebou svého tříletého synka. Když jsme si povídaly o životě, malý David mlsal nanukový dort a po očku nás pozoroval.
Irena nemá děti. Má náročné zaměstnání, které pohlcuje většinu jejího času. Ale je v něm šťastná. Já jsem naopak doma a žiji pro své dítě, snažím se z něho vychovat slušného člověka.
Chystáme se k odchodu. David nedojedl nanukový dort. Jak vstával od stolku, nechtíc shodil talířek se zbytkem dortu Ireně na koberec. Hned si půjčuji vodu a hadr a snažím se s omluvami koberec vyčistit. Je mi trapně. Mrzí mě, co se stalo. Znovu se omlouvám.
Loučíme se. „A měla by sis přečíst nějakou knihu o výchově dětí. Nebo z Davídka vyroste nevychovaný klacek. Už je dost velký na to, aby uměl slušně jíst!“ Její slova mě zranila. Ona, která děti nemá, vůbec netuší, kolik práce, starostí, probdělých nocí, strachu a úzkosti jsem za ty roky s Davídkem prožila. Vůbec netuší, jak náročné je vychovat dítě. Vůbec netuší, že i při nejlepší snaze nikdo není dokonalý a každý dělá chyby…
Proto nesuďme ty, v jejichž situaci jsme nikdy nebyli. Pokusme se vžít do situace druhých, zvažujme, jak bychom to všechno zvládali sami. Povzbuzujme, ale buďme opatrní na necitlivou kritiku. Protože ta nepomáhá, ale dlouho, dlouho bolí…

A. J.