(pokračování z minulého dne)

Únava z dobrodružství z nás opadla v Thajsku při jízdě na slonu. Došlo k ní uprostřed naší cesty, kdy jsme si říkali: „Když se máme tak bezvadně, tak proč se vlastně nemáme zas až tak bezvadně?“
Jeden známý pro nás zorganizoval výlet do lesní rezervace na sever od Chiangmai, kde se dodnes na těžkou dřevorubeckou práci používají sloni. A my se na to měli podívat ze sloního hřbetu. O bok slona opřeli vratký žebřík. Opatrně jsme se vyšplhali na neméně vratkou dřevěnou plošinku, kterou měl slon připevněnou na zádech. Úzkost při nasedání vystřídala úzkost při jízdě samotné. Byli jsme hodně daleko od země a měli jsme pocit, že nás to ohromné, kolébavě pochodující zvíře tím směrem kdykoliv může katapultovat. A když nám zase přistavili žebřík, abychom mohli vystoupit, všiml jsem si malého nápisu na vrchní šprycli.

(dokončení příště)

(Něco z Fulghuma I, nakladatelství Argo 2008)