Jel jsem tuhle v Praze v metru po pojízdných schodech. Bylo to kolem patnácti hodin někde na trase B, čili schody byly velice dlouhé.
Jel jsem vzhůru, zatímco po mé levé ruce klesala do jámy metra spousta lidí. Malí, velcí, staří, mladí, zdraví, invalidní, černí, bílí, cizinci, domácí...
Jeden četl noviny, druhý kousal hamburger, třetí spěchal, a tak po pojízdných schodech ještě sestupoval, čtvrtý se tvářil znuděně, pátý se otáčel za holkama v minisukních... Prostě standardní odpoledne.
Zkoušel jsem počítat, kolik lidí na jedné cestě potkám. Po chvilce jsem místo počítání začal přemýšlet o tom, že každý z nich může mít tak průměrně čtyři blízké a několik vzdálených příbuzných. Stejně to bude i s kamarády a známými.

(pokračování zítra)

Bedřich Jetelina, Klub Anonymních porušovačů slibů