(pokračování z minulého dne)

Přemýšlel jsem, kdo bude krmit moje psy, vzpomněl jsem si, že jsem nezavolal mámě; hodil jsem prádlo do sušičky? Možná to byl jen obranný mechanismus. Každopádně to nebyl žádný okamžik hlubokého zamyšlení. Tedy dokud jsem nepomyslel na to, že se budu dívat do očí Ježíšovi. Pak se mě zmocnil smutek, nikoliv strach, a měl jsem pocit, jako by se moje duše roztrhla vedví. Nemyslel jsem ani tak na neuskutečněné plány, ale na uskutečněné hříchy. Všechno, čím jsem kdy ublížil ostatním i sobě, než jsem se obrátil, všechen ten hřích se ke mně přivalil silou, kterou jsem předtím nikdy nezažil. V tu chvíli jsem vyslovil nejhlubší a nejupřímnější modlitbu, s jakou jsem se kdy obrátil ke svému Stvořiteli: „Bože, je mi to líto. Strašně se omlouvám za toho člověka, kterým jsem byl, než jsem Tě opravdu poznal.“
Bylo to tak jasné, tak skutečné. Bylo to opravdové. Bylo v tom všechno, co jsem kdy cítil, když jsem ve své katolické víře hledal Boha. Obsahovalo to všechno, co jsem nedokázal, a všechno, co jsem udělal špatně. Teď to vyplavalo na povrch. Byl jsem si jistý, že z mých úst nikdy nevyšla dokonalejší modlitba. O patnáct vteřin později jsem si uvědomil, že jsem se zmýlil. „Pane, strašně se omlouvám za člověka, kterým jsem od té doby, co jsem tě poznal.“ Byla to nejpokornější modlitba mého života.

(Crash test, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2009)