Před časem přišel můj pětiletý syn s otázkou: „Tatínku, odkdy je svět vlastně barevný?“
Byla to otázka překvapivá a… úsměvná. Když jsem se v následném rozhovoru snažil dopátrat, jak ho něco takového mohlo napadnout, pak se zdrcující jistotou odvětil: „No, prohlížel jsem si tvoje fotky, když´s byl malý. Svět na nich je jenom černobílý…, není tam ani kousek barvy.“ Musel jsem uznat, že úvaha je to brilantně logická a vychází z dostupné zkušenosti: tatínek má černobílé fotografie, vyprávěl o černobílé televizi, a nakonec i grotesky s Chaplinem a Frigem, které nám nedávno pouštěl, jsou také jen černobílé. Pro barvu ani kapka svědectví…
Několik dní jsem musel přemýšlet nad naivní dětskou dedukcí. Až mi najednou došlo, že ta prostá otázka má i svůj duchovní rozměr: Jsou naše životy barevné, nebo jen černobílé…? Podoben podivínům jsem se při nejbližší příležitosti před zrcadlem sám sebe zeptal: A co tvůj současný svět? Je barevný? Nebudu zastírat, že některé odpovědi, které jsem si dal, mě samotného opravdu zaskočily. Pokud se vám to zdá neskutečné, pak doporučuji jediné: zkuste to! Patrně i vy budete překvapeni. Jestliže se takového experimentu nebojíte, přidejte ještě jednu otázku: Co (nebo kdo) dělá můj svět barevným?

Petr Plaňanský, sborový časopis LAVINA