Není divu, že se lidé radují, když se jim něco podaří. Co však dělat v situaci, kdy vše není tak růžové?
Setkal jsem se s paní, jejíž manžel po mozkové mrtvici zcela ochrnul. Nemohl chodit, nemohl mluvit, jen se doslova „tak, tak vlekl po bytě“. Měla s ním veliké problémy. A právě tato paní mi řekla: „Víte, pane doktore, že jsem za něj byla vděčná a budu za něj vděčná do smrti? Děti jsou z domova a já bych bez něj byla sama samotinká jako kůl v plotě.“
Nešlo o ojedinělý případ. Vzpomínám si na muže, který to neměl v životě lehké. Jeho žena těžce onemocněla. Stále jen ležela a vydávala dosti nesrozumitelné zvuky. Když zemřela, on dostal infarkt. Odvezli ho do nemocnice a tam jsme se spolu setkali. Povídá: „Jsem vděčný za to, že jsem s ní mohl prožít několik let a být jí pomocí. Víte, ona sice nemohla moc mluvit, ale pohledem mi toho tolik napovídala a tak mi za vše děkovala, že mi život s ní byl radostí.“

(O vděčnosti s Jaro Křivohlavým, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2005)