V metru seděli vedle sebe maminka s malým synkem-prvňáčkem a povídali si. „Něco pro tebe mám,“ řekla najednou maminka, která zjevně nevydržela a podala chlapci malý balíček. „Jé knížka,“ zajásalo dítě, „ta je krásná! Budeme si večer číst?“ „To víš, že budeme,“ usmála se maminka a pak už ti dva vystoupili a šli vstříc nejen domácím úkolům, ale také večernímu posezení nad krásnou knížkou.
Naproti nim seděla také maminka s malým synkem-prvňáčkem, ale nepovídali si. Maminka byla ponořená do papírů v rozevřených deskách, které se hemžily tabulkami a statistikami. Kdykoli se dítě na něco zeptalo, odpověděla nevlídně a znovu se ponořila do své práce. „Něco pro tebe mám,“ řekla najednou. Podala chlapci malý wolkmen s kazetou. „Teď si můžeš poslouchat pohádku, aspoň dáš chvilku pokoj,“ řekla synkovi a nasadila mu do uší sluchátka. Tak tam seděli ponořeni oba do toho svého světa až na konečnou...

(Malá povzbuzení pro mámy a táty, Portál 2004)