Baví mě pozorovat lidi a jejich rozmanité projevy. Při troše pozornosti je tak možné rozeznávat krajové odlišnosti, či nuance jednotlivých lidských povah. Tak například Středočeši mají poměrně velký smysl pro detail – patrně proto, že jsou na svých žírných rolích uvyklí hledět převážně k zemi, která je po staletí živila. Často si všimnou kdejakého kamínku či hovnivála. Na druhou stranu je mezi nimi docela dost snílků – nikde jinde jsem neviděl tolik pouštět draky jako právě ve středních Čechách. Inu, i lidé spojení s půdou občas potřebují zvednout zrak k modré obloze… Naproti tomu lidé z Vysočiny, která vždycky byla nesmírně drsná, jsou zodpovědní a přepečliví. Snad proto, že se s nimi život nikdy nemazal a co si neudělali a neobstarali, to neměli. Zatím jsem nezažil, že by člověk z Vysočiny něco vzdal, či považoval za nemožné…
Mám za to, že kdybych vzal kraj po kraji, našly by se mnohé výrazné povahové odlišnosti… Dokonce jsem zjistil, že nejinak tomu je i s mluvou: nejčistší čeština mi vždycky zněla od obyvatel jižních Čech a Zlínska. Východočeši legračně změkčují koncovky a nejhůře čeština zní v podání Severočechů, Pražáků, o brněnském hantecu ani nemluvě…

(pokračování zítra)

Petr Plaňanský, Slovo pastýře, CKS Nymburk