Moji učitelé a rádci mě podněcovali k tomu, abych ze sebe vydával to nejlepší. Termínem „rádci“ mohu ovšem ne zcela přesně popsat jejich úlohu v mém dospívání; vždyť oni sami možná ani neměli ponětí, jak dalece ovlivnili mou životní dráhu.
Na prvním místě chci uvést dr. Jamese Tarena, neurochirurga a děkana lékařské fakulty na univerzitě v Michiganu. Jeho zasvěcený výklad při přednáškách o neurologických chorobách ve mně vzbuzoval hlubokou úctu. A navíc mi jeho podněty ukazovaly cestu, kterou bych se mohl sám profesionálně ubírat.
Jednou nás během výuky seznámil s případem pacientky, trpící progresívní paralýzou, která ji znehybnila a zcela vyřadila ze života. Její stav se i nadále horšil, a tak se dr. Taren rozhodl pro tehdy velmi neobvyklý a riskantní zákrok pomocí přístroje, který velmi citlivě reaguje na sebemenší pohyb. Přestože přístroj připomínal rekvizitu z natáčení Frankensteina, umožňoval nicméně chirurgovi operovat zvlášť nebezpečná poškození mozku s velkou přesností, aniž by došlo k poškození okolní zdravé tkáně.

(pokračování zítra)

(Směřovat výš, Advent-Orion 2002)