Tento příběh se odehrál hluboko v době reálného socialismu, kdy jedinou žvýkačkou u nás dosažitelnou bylo Pedro, později také Bajo. Osmileté děvčátko žvýkačky – k velké nelibosti maminky – milovalo a jednou se dědečkovi svěřilo, že se mu někdy v noci zdá, jak z nebe prší žvýkačky.
Děda pochopil, jak velké je to zdánlivě nesplnitelné dětské přání. A když jednou vyjel na služební cestu do tenkrát kapitalistické ciziny, šetřil diety a nakonec za ně nakoupil veliký pytel nejrůznějších žvýkaček. Domů přijel k ránu, dítě ještě tvrdě spalo. Tichounce vstoupil do dětského pokoje a začal po peřince, polštáři a na koberec kolem postele sypat žvýkačky. Samozřejmě, že nebylo možné to provést zcela tiše, ale děvčátko se probudilo, až když na jeho peřinu dopadaly poslední. Úžas a radost v jeho očích stály za všechny diety světa.

(Malá povzbuzení pro mámy a táty, Portál 2004)