„Popište co nejstručněji někoho z vašich příbuzných, kdo vám jde na nervy.“ Tuhle prosbu jsem předložil asi půl tuctu přátel, se kterými jsem seděl u společného oběda. S překvapením se na mě podívali: Co je to za otázku? Snažil jsem se jim to vysvětlit.
„Často se setkávám s lidmi, kteří jen s obtížemi snášejí někoho ze svých příbuzných. Jejich tchyně jsou čarodějnice, strýc žabař a vlastní otec je přehlíží, jako by neexistovali.“ Souhlasně pokývli hlavami. A protože jsme byli „naladěni na stejné vlně“, začali vyprávět.
„Jednoho mohu popsat hned,“ ozval se první. „Je to veš v kožichu. Moje žena má bratra, který nepracuje a jenom čeká, že se o něj postaráme.“ Další se přidal: „Kaktus v hedvábné košili. To je moje máma. Vypadá dobře. Všichni si myslí, že je ta nejlepší, ale přibližte se k ní a zjistíte, že je pichlavá, suchá a ... jen si chce užívat života.“
„Mramorový sloup,“ tak další popsal svou tetu. „Důstojná, vznešená, ale s nosem u stropu a tvrdá.“

(pokračování zítra)

(On i dnes odvaluje kameny, LUXPRESS s.r.o. 2005)