Pro krásu země chci ti díky vzdávat,
pro louky rozkvetlé jak paleta,
za to, že mohu ráno vstávat
do ranní rosy za léta,

pro záři slunce v ranních červáncích,
kdy nový den je vítán ptačím zpěvem,
pro vítr, co mě hladí po spáncích,
když krajinou jdu tichým podvečerem.

Pro píseň horských bystřin dík ti vzdávám,
pro ticho lesních pěšin ve stínu,
to tobě, Pane, srdce svoje dávám,
když najdu v hloubi lesa tišinu,

kde hlavy stromů slunce tiše laská
a oči moje hledí v nebes dál.
Tu poznávám a vnímám, co je láska,
již člověku jsi, Pane, věnoval.

František Bukvaj, Vyznání víry