V poslední době kolem sebe slýchávám časté vzdychání „po starých dobrých časech“. Překvapivě i v církvi. Myslím si, že je přirozenou vlastností člověka, určitým způsobem si idealizovat minulost: počasí bylo stabilnější, hořické trubičky se lépe loupaly a byly lahodnější, kytky nějak víc voněly, lidi byli všímavější, a vůbec to celkově bylo nějaké přívětivější. Křesťané rádi vzpomínají na: lásku, která se dala „krájet“, radostnější chvály, mnohem silnější víru, otevřenější vztahy… a mohl bych asi ještě dlouho pokračovat dál. Určitě se to každému z nás stalo (alespoň jednou), že jsme si zavzdychali „jaké to tehdy bylo“. Přiznávám, že i mně…
Je určitě možné, že některé věci byly skutečně lepší, či naše prožitky intenzivnější, než jsou dnes. Příčina rozdílného vnímání je asi skrytá v tom, že jsme tehdy neměli zkušenosti, jaké máme dnes. Řada vzpomínek může souviset s naším dětstvím – ať už biologickým, nebo duchovním a určitou nevinností, či tím, že „to bylo poprvé“. Jenže už nejsme nevinní a už dávno nejsme děti, protože dospíváme – biologicky i duchovně, a většina toho byla v našem žití už vícekrát…

(pokračování zítra)

Petr Plaňanský, Slovo pastýře, CKS Nymburk