Maminka s dětmi si vyšla na procházku po pořádném dešti. Lesklé kaluže lákaly, ale děti šly spořádaně a touze šlápnout si do louže statečně odolávaly. Věděly, že je dnes maminka nastrojila, protože z procházky půjdou gratulovat dědovi k narozeninám.
Na chvíli se zastavili na hřišti. Dvě holčičky se vyšplhaly na malý kolotoč a maminka je roztočila. „Koukej, koukej, co umím. Umím se točit bez držení,“ volala mladší, pustila se sedátka a zvedla obě ruce. V tu chvíli ji odstředivá síla vyhodila ze sedátka a holčička se rozplácla jak široká tak dlouhá do jediné bahnité louže, která byla pod kolotočem. Lekla se tak, že se ani nerozbrečela, a rychle se hrabala z bahna, které kapalo z nové bundičky. Když matka překonala leknutí, a viděla, že se dítěti nic nestalo, nadechla se a už už se chystala spustit lamentaci nad zašpiněným novým oblečením. Ale malá ji předešla. Otřela si bláto z čela a vzlykavě prohlásila: „Člověk se taky může smát.“

(Malá povzbuzení pro mámy a táty, Portál 2004)